Posezení u baru

Dnešek jsem pojala jako Den vyřízení všeho, co čeká, až to vyřídím.
Není toho málo, člověk si myslí, co má problémů, pak si sedne k internetu, a zjistí že houby, že daleko větší problémy má nyní čůrající chlapeček v Bruselu.
To potěší.
Ne, že by mě mráz nesužoval, moje auto se rozhodlo, že se mnou začne trochu laškovat, když už se tak dlouho známe a přestalo mi otvírat dveřní zámky, když potřebuji někam jet. Funguje to nahodile, jediná konstanta tohoto jevu je mráz. Dveře se ve své neochotě střídají, občas proti mě jedou všechny čtyři, někdy vydrží vzdorovat i půl dne, někdy povolí už po dvou nadávkách. Nejzarputilejší jsou samozřejmě dveře od řidiče, ty nejdou nikdy a jen co si zvyknu nastupovat a vystupovat přes sedadlo spolujezdce, zasmějou se i druhé přední dveře a já musím lézt k volantu zezadu. A panelák se baví :-)
Včera dostaly přední dveře krmnou dávku silikonového oleje WD40 a odvděčily se mi pohrdáním tak silným, že mě opět nechaly vystoupit zadem. 
Ještě pár dní a hravě zvládnu většinu poloh Kámásútry. V malém autě nejsou některé věci žádná legrace.

Ale zpět k tomu vyřizování.
Nahromadil se mi kopec institucí, kterým musím oznámit svou změnu adresy, páč jsem to za ten rok, co bydlím v paneláku ještě neudělala, nevyřízené maily a pěkný bordel nepořádek v mailové schránce už též překročil meze toho, co zvládám ignorovat a hromada věcí na zašíváni u šicího stroje už byla včera tak vysoká, že spadla a naznačila mi, že pokud ji co nejdříve nezdolám, neprojdu už do kuchyně.
Tedy odvolala jsem dnes ráno všechny nicotné schůzky, odmítla jednoho dotěrného klienta a pustila se do práce.
Nakonec to nebylo tak hrozné.
Trochu mě rmoutí, že jsem někam založila svůj krásný kožený bílý diář, do kterého bych si mohla dnešní úspěch zaznamenat, bo až ho najdu, už to bude promlčené a nové úkoly už budou zase útočit.
Ozvat se na blogu byl též dnešní úkol, který tímto plním. 
Ještě mi zbývá rozeslat nějaké faktury, vytřídit malé věci z Matesova šatníku, protože on mi roste jako z vody a najednou mu ze všeho oblečení trčí ruce a nohy víc, než by měly.
Poslední úkol je nejmilejší, to snad ani není úkol, to je radost, sesynchronizovat si iPad s noťasem a zabydlet si iPad tak, abych neměla důležité věci na třech místech, i když říkám otevřeně, že papírového diáře se hned tak zbavit nehodlám, tomu totiž nikdy nedojde baterka ve chvíli, kdy ho budu nejvíc potřebovat a o signálu ani nemluvím.
Tak já jdu na to!