Posezení u baru

Vždycky když se zde na Bloguje potkám s Dewberry, vzpomenu si na jednoho krásného kovboje, který mě provázel mým dětstvím.
Byl namalovaný na rukojeti mého prvního (a patrně i posledního) kapesního nožíku, seděl na hnědém koni, byl svalnatý a vysoký a já bez něj nedala ani ránu.
Samozřejmě, že ty svaly vidět nebyly, vždyť měl košili a to, jak byl krásný, byla také jen hra mé fantazie, neb široký klobouk mu zakrýval polovinu obličeje.
Byl mým přítelem, pomáhal mi s kde čím, ale nejlépe s lodičkami z borové kůry, těch jsme spolu vždycky v létě udělali pěknou hromádku.
Pamatuji si, jak jsem si ho vyškemrala v domácích potřebách, kam jsme jednou zašli koupit původně úplně něco jiného.
Mamka se nejprve dost ošívala, na co má mít holčička nožík a co když se pořežu a takové ty maminkovské obavy, ale pak vyměkla a já si odnášela domů poklad nejpokladovitější.
Pak ovšem nastal problém se jménem.
Jak se ten krásný kovboj bude jmenovat, když je tak úžasný, že nějaké obyčejné jméno jako Bill, Joe nebo Frank by ho vůbec nebylo hodno?
Milá mamka musela vzít na pomoc anglický slovník a říkala mi různá slova a já, protože jsem ještě číst neuměla a anglicky už vůbec ne, jsem jen posuzovala, jak mi slovo zní a jak bude slušet tomu krasavci na koni.
Zvítězilo slovo  "brewery".
Od té chvíle jsem už noži nikdy jinak neřekla, byl to můj Brewery a myslím, že až do puberty se mi stal synonymem pro "krásného" chlapa.

Dnes leží nožík někde v šuplíku, já už dávno vím, že muž mého srdce může vypadat i úplně jinak a už vůbec nemusí sedět na koni, ale stejně, jak čtu na monitoru Dewberry, vždycky si vzpomenu na svého kovboje :-)